Úterý, jedenáct večer aneb život studenta verze 2020/21
Napsal: 05. květen 2021, 17:02
Úterý, jedenáct večer aneb život studenta verze 2020/21
Úterý, jedenáct večer.
Já sám v pokoji – chce se mi brečet,
jak nezvládám úlohu školáka vysoko,
vysokoškoláka zavřenýho,
u sebe,
v sobě,
bez sebe.
Ve zkratce chtěl bych nastínit to,
co do duše mi bylo,
minulým rokem vryto,
a jak se můj osobní příběh od těch dob psal.
Život na vejšce je prý strašná jízda,
kde z party na party student si hvízdá,
pak ožralý na cviku s kámoši „čekuje“,
kdy to profesor zjistí a všechny je vypakuje.
Líbivá představa, že život kolejný bude super,
jsem vlezl na fakultu, kde výkresy mučen,
jsi rád, že večer zapadneš na pokoj
a doděláš tu skicu, tu jakýsi protokol.
První semestr, jooo ten byl fajn.
Sice v prezenční listině to vypadá, jak kdyby projel se kombajn,
páč po Vánocích sešla se nás už jen půlka.
Nevadí, řekl jsem si: „Já jsem tu, tak lítám jak z olova kulka.“
Letní - semestr - zahájen.
Po měsíci, asi tak zhruba, přišla na nás strašlivá zhouba.
Koronou zděšeni, nás domů recommando poslali,
my potěšeni, že bude klid.
Pak to ale začalo.
Moodle - Teams, nevíš kam dřív.
Moodle - Teams, ještě tam jsi?
Haló?
Cože?
Neslyším!
Záhadným způsobem ustálo nás tu bouři už jen pár...set…doslova.
To by nemusela být až zas taková pohroma,
kdyby nás před rokem nebylo set de-set.
A přijdu si jak v blbým filmu, informace skoro žádné
a buch od září všechno znovu, sice jiné, ale všechno zase.
Už zase sedím v pokoji, před sebou monitor.
Už zase sedím v pokoji, u sebe sanytol.
Už zase sedím v pokoji, plním ten protokol.
Tímhletím stylem bych popsal snad několik kapitol.
Říkali: „Na vejšce potkáš spoustu lidí.“
Říkali: „Kamarádů tolik, že nevíš s kým dřív být.“
Mezitím doma, z postele, obklopen čtyřmi stěnami,
co blíž a blíž se zdají být.
Upadám do letargie a píšu svůj epitaf.
Že žil jsem zde a umírám za živa,
že chtěl jsem být strojařem, co změnil by svět,
místo toho, jen ležím, u čumím do přednášek.
Nechápán okolím, že život je krutý,
když trhají se lana a padají mosty,
když nemáš čas na rodinu a přátele,
když jen o víkendu vylézáš z postele,
když cesta, kterou ses vydal mění se v prach,
když polštář je ti bližší než brach,
a vrah…je nejspíš zahradník.
Úterý, půl dvanácté večer.
Já sám, znavený, už nechce se mi brečet.
Už vím, že vstávat z leže či z kleče, je normální.
Je normální být. Snít a žít, žít a pít a pít a zemřít.
Když zrno dělí se od plev,
ať si tygr anebo lev,
vždy potřeba se bít!
Bít za sebe!
A tak
Jdu
Spát
Úterý, jedenáct večer.
Já sám v pokoji – chce se mi brečet,
jak nezvládám úlohu školáka vysoko,
vysokoškoláka zavřenýho,
u sebe,
v sobě,
bez sebe.
Ve zkratce chtěl bych nastínit to,
co do duše mi bylo,
minulým rokem vryto,
a jak se můj osobní příběh od těch dob psal.
Život na vejšce je prý strašná jízda,
kde z party na party student si hvízdá,
pak ožralý na cviku s kámoši „čekuje“,
kdy to profesor zjistí a všechny je vypakuje.
Líbivá představa, že život kolejný bude super,
jsem vlezl na fakultu, kde výkresy mučen,
jsi rád, že večer zapadneš na pokoj
a doděláš tu skicu, tu jakýsi protokol.
První semestr, jooo ten byl fajn.
Sice v prezenční listině to vypadá, jak kdyby projel se kombajn,
páč po Vánocích sešla se nás už jen půlka.
Nevadí, řekl jsem si: „Já jsem tu, tak lítám jak z olova kulka.“
Letní - semestr - zahájen.
Po měsíci, asi tak zhruba, přišla na nás strašlivá zhouba.
Koronou zděšeni, nás domů recommando poslali,
my potěšeni, že bude klid.
Pak to ale začalo.
Moodle - Teams, nevíš kam dřív.
Moodle - Teams, ještě tam jsi?
Haló?
Cože?
Neslyším!
Záhadným způsobem ustálo nás tu bouři už jen pár...set…doslova.
To by nemusela být až zas taková pohroma,
kdyby nás před rokem nebylo set de-set.
A přijdu si jak v blbým filmu, informace skoro žádné
a buch od září všechno znovu, sice jiné, ale všechno zase.
Už zase sedím v pokoji, před sebou monitor.
Už zase sedím v pokoji, u sebe sanytol.
Už zase sedím v pokoji, plním ten protokol.
Tímhletím stylem bych popsal snad několik kapitol.
Říkali: „Na vejšce potkáš spoustu lidí.“
Říkali: „Kamarádů tolik, že nevíš s kým dřív být.“
Mezitím doma, z postele, obklopen čtyřmi stěnami,
co blíž a blíž se zdají být.
Upadám do letargie a píšu svůj epitaf.
Že žil jsem zde a umírám za živa,
že chtěl jsem být strojařem, co změnil by svět,
místo toho, jen ležím, u čumím do přednášek.
Nechápán okolím, že život je krutý,
když trhají se lana a padají mosty,
když nemáš čas na rodinu a přátele,
když jen o víkendu vylézáš z postele,
když cesta, kterou ses vydal mění se v prach,
když polštář je ti bližší než brach,
a vrah…je nejspíš zahradník.
Úterý, půl dvanácté večer.
Já sám, znavený, už nechce se mi brečet.
Už vím, že vstávat z leže či z kleče, je normální.
Je normální být. Snít a žít, žít a pít a pít a zemřít.
Když zrno dělí se od plev,
ať si tygr anebo lev,
vždy potřeba se bít!
Bít za sebe!
A tak
Jdu
Spát